Mně je bližší umění, které obsahuje proces hledání, nezávisle na uměleckých trendech, ale v souladu s dobou ve které žijeme. Z toho vyplývá, že tradice má pro mne význam, protože věřím, že z něčeho vycházíme a na něco navazujeme.

Mám rád řemeslo, ale asi jenom proto, že mě ta fysická práce baví. Umění by mělo vyjádřit něco ze života, ale zároveň si uchovat jakési tajemství, které ho činí neuchopitelným. Někdy využívám tvary, které jsou nám povědomé z každodenního života, ale posunutím  jejich identity jsou vnímány úplně jinak. Nejedná se ani tak o analytický proces, ale spíš intuitivní i když tyto dva aspekty se neustále prolínají.

Deset let jsem pracoval převážně se dřevem, hlavně laminováním  překližky. Zaujala mne svou tvárností a svou specifickou podobou. Laminování, nebo lepení kousků překližky vedle sebe vytváří povrchovou kresbu, která mě zajímá. Také mne přitahovala představa přeměnit obyčejný, skoro vulgární materiál a posunout  ho někam jinam. V současnosti pracuji s umělými hmotami, polymery a barvou. Povrchová úprava je ukončená několika vrstvami barevného laku.

Dávám přednost sochám větších rozměrů. Mám pocit, že mě to osvobozuje. Malý sochy mně vždycky připadaly jako modýlky, až  hračky. Ve velkém měřítku se dá kontrolovat jakýsi bod nedodělanosti, byť to třeba divák na první pohled nevnímá. Je nutné sochu nepřešlechtit, nepřepracovat. Větší formát také umožňuje plastice splnit její poslání a vyplnit prostor, nejlépe ten veřejný.

Lidi se mne často ptají jakou technologii používám a tváří se překvapeně, když jim řeknu, že žádnou. S výjimkou pásové pily je všechno vytvořeno  pomocí ručního nářadí. Prostě ta práce mě baví a vůbec nezastírám, že mám radost, když někoho zase baví se na to dívat.

Richard Kočí